Jiřinky vnímáme jako jedny ze základních květin našich zahrad, dokonce jako by patřily k evropskému venkovu od nepaměti. Ve škole nás učili, že na jiřinkové plesy chodila velmi ráda Božena Němcová a výstavy jiřin bývaly populární ještě dříve, než se narodily naše babičky. Zdání však klame - jiřiny do Evropy poprvé připluly teprve před dvěma stovkami let.

Z Mexika do Německa

Jednoduchá drobná jiřinka skupiny ´Mignon´Prvními Evropany, kteří se s jiřinkami setkali, byli krvaví dobyvatelé Mexika, kteří však neměli oči pro květiny, ale jen pro zlato. Aztékové jiřinky nazývali „acocotli" a pěstovali je jako okrasné, léčivé, jedlé i k náboženským obřadům, duté dřevnaté stonky jednoho druhu využívali dokonce jako malá potrubí. Již tenkrát patrně zkoušeli jiřinky křížit a šlechtit, což později značně mátlo evropské botaniky, kteří leckdy nerozeznávali původní druhy od aztéckých kultivarů.

Pro vědu jiřinky objevil v Mexiku roku 1784 ředitel tamní botanické zahrady V. Cervantes. Rod však popsal botanik A. J. Cavanilles v Madridu roku 1791 a pojmenoval ho na počest švédského kolegy A. Dahla - Dahlia. První druh byl nazván D. pinnata a rozkvetl v madridské botanické zahradě. Je známo, že měl poloplné květy a patrně to nebyl botanický druh, ale přírodní hybrid druhů D. pinnata a D. coccinea. Evropské šlechtění začalo poté, co bylo roku 1802 odesláno několik rostlin do Paříže a o dva roky později do Německa. Zde dostaly jiné jméno (protože rod Dahlia již existoval), německý profesor Willdenow je popsal jako rod Georgina a o několik let později je další botanik K. Sprengel překřtil na Georgia. Ačkoliv později byla obě jména prohlášena za neplatná, dodnes působí zmatek v literatuře.

Nádhera v přírodě

Jednoduchá drobná jiřinka skupiny ´Mignon´Necelých třicet původních druhů jiřin roste v Mexiku a Střední Americe, jeden z nich zasahuje až do Kolumbie. Jsou to rostliny z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), které rostou ve své domovině většinou v horách, kde se musí v pozdním létě a na podzim vyrovnat s dlouhým obdobím sucha.

Zásobními orgány jiřinek jsou kořenové hlízy. Duté stonky se mnohonásobně větví. Listy jsou jednoduché až třikrát zpeřené, z jejich úžlabí vyrůstají dlouze stopkaté úbory s terčem nenápadných plodných kvítků, obklopených jasně zbarvenými jazykovitými květy. Plodem je zploštělá nažka. I u původních druhů nacházíme plnokvěté nebo poloplné formy, je ovšem možné, že jsou důsledkem prastarých indiánských výběrů a šlechtění.

Z původních druhů je pro zahradnické využití nejdůležitější D. pinnata z Mexika, která je známější pod synonymem D. variabilis (tak se označovaly její poloplné formy), někdy se užívá i synonyma D. superflua nebo D. rosea. Dorůstá výšky 90-150 cm, barva květů je velice proměnlivá, často různá i na jediné rostlině, základní je však růžová. Velmi krásným a výrazným druhem je D. coccinea, která roste v horách jižního Mexika a Guatemaly. Dosahuje zhruba metrové výšky, má dvakrát zpeřené listy a její cihlově červené asi 6 cm široké květy nelze přehlédnout.

Odrůda ´Ballerine´Při křížení kaktusokvětých forem sehrál svou roli i D. juarezii, opět 100 až 150 cm vysoký druh s šarlatovými kvítky nestejné délky. Ovšem největším zážitkem bylo setkání s D. imperialis na stráních deštivé guatemalské vysočiny - velké, ametystově růžové květy jiřinek se zde vznášely nad střechami indiánských chaloupek ve výšce kolem čtyř metrů. Podobně impozantní je i D. excelsa, její výška se pohybuje mezi 180 až 450 cm. Listy dorůstají délky 90 cm, úbory široké 15 cm mají bílé, převážně červeně zdobené jazykovité květy. Vyskytuje se v horách Mexika.

Šlechtění, křížení, vybírání těch nej...

První plnokvětá odrůda byla vyšlechtěna v Německu kolem roku 1810, o dalších deset let později se objevily první plnokvěté odrůdy s kulovitým květenstvím, v roce 1830 typy anemonkovité a posléze desítky, stovky a tisíce dalších nejrůznějších kultivarů.
Nyní se v zahradách pěstují jen kříženci, které dělíme na jednoduché, poloplné a plnokvěté. Odrůdy se dále dělí do deseti skupin podle tvaru úboru: jednoduše kvetoucí ´Mignon´, anemonkovité, náhrdelníkovité, dekorační, leknínovité, kulovité, pomponkovité, kaktusovité, semikaktusovité a rozmanitosti.

Rozkvétající jiřinka odrůdy ´Duet´V těchto skupinách pak existují další formy podle velikosti úboru, výšky a dalších znaků (třepenité, pavoukovité, chryzantémovité, orchidejovité a další). Podle barev se dělí do patnácti skupin. Jiřinky mají neobyčejně širokou škálu barevných odstínů, ve které chybí pouze modrá. Nyní světový sortiment tvoří několik desítek tisíc odrůd a každoročně jich přibývá kolem dvou stovek. Módní novinkou posledních let se staly drobné, jednoduše kvetoucí odrůdy, které se skvěle hodí do nádob a větších truhlíků na balkony i terasy.

Dejte jim slunce a vláhu

Protože jiřinky nejsou ve středoevropském klimatu mrazuvzdorné, vyrýváme je pozdě na podzim, až když namrznou květy (hlízy ke konci vegetace nejvíce přirůstají) a s krátkým kořenovým krčkem je očištěné uložíme v chladném a dobře větraném sklepě. Proti vysychání postačí vložit hlízy do čistého mikrotenového sáčku. Na jaře sázíme hlízy koncem dubna, koupené rostlinky až když teploty přestanou klesat pod nulu. Kvetou od června do října, kdy květy spálí první podzimní mráz.

Jiřiny vyžadují plné slunce (ve stínu špatně kvetou), hlinitou, na živiny bohatou půdu s neutrální nebo mírně alkalickou reakcí. Během vegetační sezóny potřebují dostatek vláhy. Množí se dělením podzemních hlíz, jednoduše kvetoucí typy skupiny ´Mignon´ i semeny.

Jiřinkové slavnosti

Jiřinka skupiny dekoračníVe východních Čechách v první polovině 19. století působilo několik vynikajících amatérských pěstitelů a šlechtitelů jiřinek, kteří dosahovali úrovně nejlepších evropských zahradníků. Nejznámějším byl patrně dašický farář Turek, jehož sbírka čítala přes 1 100 odrůd, ale sběratelů i obdivovatelů jiřinek bylo mnoho. Vlastenecká nálada tehdejší doby přinesla myšlenku uspořádat velkou výstavu, sjezd pěstitelů i příznivců, a den zakončit hostinou a jiřinkovým bálem. Výstava se uskutečnila roku 1837 ve Skaličce u České Skalice, kde působil znalec a pěstitel jiřinek - páter František Hurdálek, který spolu s krajským guberniálním radou Reylem z Hradce Králové vše organizoval. Slavnost to byla přenáramná, vystaveno bylo přes 300 českých odrůd, z nichž porota ocenila ty nejlepší, hudba vyhrávala celý den, hostina byla okrášlena stovkami řezaných květin a jiřinkový ples vešel ve známost jako svatební bál Boženy Němcové. Jiřinkové slavnosti pak proběhly ještě několikrát, naposledy roku 1847, účastnil se jich například profesor a spisovatel V. K. Klicpera nebo vévodkyně Zaháňská. Téhož roku v prosinci však páter Hurdálek zemřel a nikdo další se již organizace neujal.

text: Romana Rybková, foto: autorka a Michal Wernisch