Latinské jméno kosatců „Iris“ znamená v řečtině duhu, stejně tak se jmenovala i mytologická bohyně duhy. Lidem se tyto květiny líbily odjakživa a malby kosatců archeologové nalezli například na krétských freskách vytvořených asi 2100 let před naším letopočtem.

Kosatce potkáte všude: od suchých vyprahlých stepí nebo skalnatých kopců (například spousta lidí se jezdí potěšit pohledem na rozkvetlý kosatec nízký nebo písečný na jarní Pálavu) až po podmáčené horské louky nebo bažiny. Společná je jim světlomilnost a potřeba sluníčka, ve stínu nekvetou a chřadnou. Nemají rády ani příliš velkou konkurenci ostatních rostlin, takže jim vyhovuje občasné narušení půdy, kde rostou.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz.

Skupina velkokvětých zahradních kosatců bradatých (Iris barbata elatior) odrůdy ’Sunday Chimes´.Do zahrady i na skalku

Do skalek jsou vhodné drobné suchomilné kosatce, které vykvétají brzy zjara a obvykle nepřevyšují 25 cm. K oblíbeným druhům patří středoasijský kosatec síťkovaný (Iris reticulata), řadíme ho do skupiny kosatců, které nemají oddenek, ale cibuli. Stonek má zkrácený, ale květy bývají dost velké, v modrých, fialových i purpurových odstínech, navíc krásně voní. Je dost citlivý na příliš mokrou půdu, vyhovuje mu stanoviště písčité nebo kamenité. Výborně se kombinuje s jarními cibulovinami nebo skalničkami.

Nejznámějšími kosatci jsou vysoké velkokvěté zahradní odrůdy, které označujeme jako bradaté kosatce (Iris barbata- -hybridy) neboli kosatce s kartáčky (podle kartáčku barevných chloupků na vnějších okvětních lístcích). Kultivary lze počítat v tisících a zabývají se jimi specializované společnosti pěstitelů a šlechtitelů, které se věnují pouze kosatcům. Žhavé novinky překvapují všemi barvami kromě červené, zvlášť pěkné bývají odstíny meruňkové nebo vícebarevné. Dají se rozdělit na několik skupin podle výšky, nízké nedorůstají více než 40 cm, střední se pohybují mezi 40 až 75 cm a stonky vysokých odrůd převyšují tři čtvrtě metru.

Těžko na cvičišti...

Poté, co v 90. letech opustila armáda některé vojenské prostory, zjistili ochránci přírody s překvapením, že na bývalých tankových cvičištích se skvěle daří vzácným kosatcům sibiřským. Tanky totiž pravidelně „přeoraly“ louku, zničily vše zelené, rozsekaly kosatcové oddenky na kousky a to bylo pro kosatce přesně to pravé. Bylo po konkurenci, odstraněno vše, co stínilo, a oddenky „nakrájené“ k vegetativnímu množení. Po odjezdu tanků už se kosatcům tolik nedaří, naštěstí občas vypomohou divoká prasata.

Pozor, nejsou to brambory!

Kosatec žlutý (Iris pseudacorus) je naším původním druhem, který můžete spatřit na březích rybníků a řek.Kvetoucí bradaté kosatce jsou ozdobou každé zahrady, zvlášť vyniknou ve větších skupinkách. Je však nutné počítat s tím, že po odkvětu už mnoho parády nenadělají a zároveň špatně snášejí zastínění jinými rostlinami. Proto se hůře kombinují s jinými trvalkami a nejsou příliš vhodné do pestrých bohatých záhonů. Potřebují hodně slunce a lehkou, propustnou, spíše sušší půdu, dobře zásobenou živinami. V horkých letních měsících zpomalují růst a opět zrychlují v srpnu, kdy nejlépe rostou kořeny.

To je také nejlepší doba k přesazování a množení. Ušlechtilé kosatce necháváme na jednom místě tři, nejvýše čtyři roky, pak je v druhé polovině srpna nebo v září nutné rostliny vyrýt, očistit, oddenky opatrně rozdělit a hned znovu zasadit na jiné místo. Při přesazování se listy i kořeny zkracují na třetinu. Hlavní chybou je zahrnutí celého oddenku půdou jako brambory. Oddenek je nutné položit horizontálně a horní polovinu nechat na povrchu nezakrytou.

text a foto: Romana Rybková