Stará legenda praví, že když se lidstvo rozcházelo od kolébky (za kterou se tehdy považovala jihovýchodní Asie, nikoli Afrika), vzalo si každé plemeno s sebou ušlechtilou růži. Asiaté žlutou, Indoevropané růži keltskou, Arabové růži damašskou a tak dále a tak dále. Úplná pravda to sice nebude, ale legenda tím vysvětluje, jak starý je náš vztah k růžím a jak dlouho je už člověk obdivuje a vysazuje ve svém okolí.

Zvíce než stovky známých planých druhů růží všechny pocházejí ze severní polokoule – to znamená, že na jižní polovině Země rostou jen růže člověkem uměle vysazené. Nejvíce druhů růží roste ve střední Asii a Číně, ale druhově bohatá je i Evropa, především Středomoří. O něco chudší je Severní Amerika, několik druhů nalezneme i na severu Afriky. Kuriozitou jsou tropické druhy růží z hor Filipín a Etiopie. Opakem je několik druhů rostoucích v Kanadě, Skandinávii, na Islandu a na Sibiři, kde překračují polární kruh.

Růže po zahradnicku

Krásné rosárium můžete spatřit v arcibiskupské zahradě v rakouském Salcburku.Růže jsou dřeviny a rostou buď keřovitě, nebo jako popínavé či plazivé rostliny. Dorůstají velikosti od drobných keříků, nejčastěji 2 až 5 metrů vysokých keřů až po (výjimečně) dvacetimetrové popínavky. Zahradníci si růže rozdělili do mnoha skupin podle typu a původu a tyto skupiny mají také v zahradách různé použití. Botanické druhy se nepěstují příliš často, ačkoliv mají svůj půvab a jsou naprosto nenáročné. Někdy se setkáváme s růžemi, které jako původní vypadají a jsou jednoduchými kříženci. Nejčastěji se vysazuje růže mnohokvětá (Rosa multiflora) z Japonska, Koreje a Číny. Má drobné světle růžové květy, uspořádané v květenství v počtu často desítek květů.

Drobné šípky často využívají aranžéři. Tato růže se stala základním druhem ke šlechtění mnohokvětých záhonových růží nazývaných polyantky i parkových a pokryvných růží. Z dalších původních druhů se pěstuje růže svraskalá (Rosa rugosa) a její hybridy. Tato růže má několik neobyčejných předností, je hodně odolná k městskému znečištění, exhalacím a zasolené půdě v okolí silnic a dálnic, používá se i do živých plotů na nejhorších místech ve městech.

V přírodě tato růže roste v těsném okolí pobřeží Beringova, Ochotského a Japonského moře, často přímo v dostřiku příboje – proto ta odolnost k agresivní soli. Snese i vlhkou zimu a hluboký mráz. Třetí zajímavou asijskou růží, často pěstovanou v Evropě, je žlutá růže Hugova (Rosa hugonis) – keřová růže s obloukovitě převislými konci větví a poměrně časným kvetením (květen, začátek června).

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz.

Míchání genů

Šlechtění probíhá od konce 16. století, ale záznamů se z té doby zachovalo naprosté minimum. K prvním kulturním růžím patří „stolístky“, neboli růže stolistá (Rosa x centifolia), jedna z prvních hustě plnokvětých růží, ze kterých vzniklo mnoho moderních parkových a záhonových odrůd. V původní podobě se nedochovala a dodnes není jasné, kolik druhů růží vlastně měla v genech. Dalším šlechtěním vznikaly velmi pěkné odrůdy, které se pěstují dodnes. Ke starým odrůdám patří třeba kříženci růže keltské (Rosa gallica), růže bourbonské (Rosa x borboniana), z nichž vznikly první remontující (v sezoně opakovaně kvetoucí) růže, nebo čajové růže (patrně kříženci R. chinensis a R. gigantea).

Jejich jméno je trochu zavádějící, staré anglické označení „Teascented Rose“ znamená „růže vonící po čaji“ – název se však časem zkrátil. Tyto pravé čajovky byly pnoucí, velmi choulostivé růže pěstované v Anglii a nesnášely mráz, proto se pěstovaly ve sklenících a zimních zahradách. Postupem času se křížily s mnoha dalšími typy a za století z nich vznikly moderní odolné čajohybridy. Křížením remontantních a plnokvětých odrůd růží s japonskou růží mnohokvětou vznikly takzvané polyantky – mnohokvěté záhonové drobnokvěté růže. Hodí se jako ozdoba parkových záhonů ve větších plochách i do menších zahrad do skupinek mezi jehličnany nebo stříbrolisté trvalky.

! Prohlédněte si on-line NEJVĚTŠÍ KATALOG RODINNÝCH DOMŮ !

Vzpřímené keřovité růže

Přikřížením vybraných čajohybridů se polyantkám zvětšily květy a změnil jejich tvar. Vznikla dodnes velmi žádaná a rozvíjená skupina floribundy – mnohokvěté záhonové velkokvěté růže, které mají na stoncích více květů, ale klasické stavby a velikosti. Sadové (keřové) růže a anglické růže jsou vzpřímené keřovité růže, vhodné do parků a větších celků zeleně, kde vynikne celá rostlina.

Připomínají nám dobu našich prababiček a staré odrůdy, nejsou tak vyumělkované jako nejnovější čajohybridy. Podobný efekt mají i velkokvěté pnoucí růže. Velmi starosvětsky a mile působí drobnokvěté pnoucí růže (ramblery), které se často využívají i jako půdopokryvné, nebo se vyvazují jako pohádkové loubí. Zvláštní kapitolou jsou zakrslé růže (minirůže), které se v květináčích pěstují už přes 200 let. Pravděpodobně pochází ze zakrslé formy Rosa chinensis var. minima a z ní vychází většina šlechtění miniaturních růžiček. 

(Zleva) Růže lesklá (Rosa nitida), Růže svraskalá (Rosa rugosa) a Růže zlatožlutá (Rosa xanthina).

Pěstování růží

Základem je již správný nákup růží, a to nejlépe v růžových školkách, růže z různých supermarketů a zahradních marketů mohou být zaschlé a vy to nepoznáte. Nejlépe je nakupovat růže po 10. říjnu a poté neodkládat výsadbu – vysaďte růže ten samý den, kdy jste je koupili (neplatí pro růže v květináčích, ale s holými kořeny). Pro růže je třeba připravit jamku hlubokou aspoň 40 cm, prokypřenou aspoň do 60 cm. Nadzemní část je třeba zkrátit, stejně tak kořeny a odstranit vše poraněné. Před výsadbou se doporučuje namočit růže na hodinu do co nejstudenější vody.

Stromkové růže jsou nejnáročnější na péči, rozkvetlé však za tu práci stojí.Keřík se do jamky sází asi o 5 cm hlouběji, než byl ve školce, protože zimní mráz rostlinu povytáhne. Místo pro růže vybírejte světlé a teplé, ve stínu nekvetou a ve vlhké a studené půdě zahnívají. Růže je třeba každoročně řezat. Na jaře je třeba odstranit všechny odumřelé a zaschlé části a také přebytečné výhony. Větve zkraťte ostrými nůžkami tak, aby zbylo asi 25 % starého dřeva (počet oček není rozhodující). U některých opakovaně kvetoucích růží se provádí i letní řez – za 2. až 3. listem pod květenstvím, těsně nad listem. Během léta je třeba růže ošetřovat, odstraňovat plevel a provzdušňovat půdu. Zalévejte konví nebo hadicí přímo ke kořenům, ne rozprašovačem na list, protože to podporuje houbové choroby. Aby růžím dobře vyzrálo dřevo, zalévání ukončete začátkem září.

Důležité je i hnojení. Před zimou se růže chrání přihrnutím země ke kmínkům, aby byl chráněn do výšky 20 až 30 cm – takzvané nakopčení. To se provádí co nejpozději, těsně před příchodem mrazů, v prosinci. Choulostivější sadové a pnoucí růže je třeba chránit chvojím, mladé stromkové růže je možné ohnout a korunku zahrnout do země. Rozhodně nepoužívejte plastové pytle a kryty, růži to spíše ublíží, než ochrání. S růžemi je mnoho práce během celého roku, a kdo se jejich pěstování oddá, má o zábavu postaráno. Jsou to však tak krásné a inspirující květiny, že ta námaha za potěšení z krásných květů rozhodně stojí.

text a foto: Romana Rybková