Tropické áronovité liány nechybí snad v žádném interiéru. Občas je jen zalijeme a o víc se nestaráme. Některé z nich však patří mezi náročnější pokojové rostliny, jsou nesmírně proměnlivé a mladé formy se od dospělých značně liší.

Dospělý list Syngonium auritum má jiný tvar a velikost než drobný střelovitý juvenilní list.Všímavější pěstitelé se jistě setkali se jmény Philodendron, Monstera, Syngonium, Rhaphidophora, Epipremnum, Scindapsus či Pothos. Určitě stojí za to, poznat důvěrněji alespoň základní rody a druhy a zajistit liánám tu nejlepší péči.

Monstera 

Monstera siltepecana je drobná liána s listy do 15 cm délky. V bytě prospívá dobře, ale svědčí jí vyšší vzdušná vlhkost.Celkem 36 druhů roste v celé tropické Americe, hlavně v deštných a horských mlžných lesích. Tyto liány šplhají na stromy, v korunách mohutní a rozvětvují se do krásy, často ovšem spouštějí provazovité kořeny až k zemi, kde berou vodu a živiny. Mají charakteristicky zpeřeně členěné listy, některé druhy navíc děrované. Mnoho druhů má mladé listy celistvé, drobné a celou plochou čepele přitisknuté k podkladu (M. dubia). 

Nejznámějším a nejpěstovanějším druhem je Monstera deliciosa z Mexika až Panamy. Je to statná, až 20 metrů dorůstající liána s téměř metrovými řapíkatými listy. Naopak (a kupodivu) málokdy pěstovaný druh M. siltepecana má celistvé, stříbrně skvrnité a jen asi 14 cm dlouhé listy.

Monstery jsou jedovaté, jejich tkáně obsahují jehličkovitě drásavé krystaly šťavelanu vápenatého. Plody, dužnaté bobule, jsou naopak jedlé, velmi chutné a místně patří k důležitým druhům ovoce Střední Ameriky. Z kořenů se pletou hrubší koše na dopravu zeleniny. Většina monster roste v oblastech s teplotou celoročně nad 20 °C. Jako substrát postačí směs pro pokojové rostliny a větší nádoba, vhodná je tyč nebo konstrukce, k níž se liána vyvazuje. Odřezávání vzdušných kořenů je samozřejmě škodlivé, mají se navést k povrchu substrátu, v němž zakoření. Světlo je nejlepší rozptýlené, tedy lehký polostín, mladé rostliny ale snášejí i hlubší zastínění. Zaléváme dostatečně po celý rok.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz.

Syngonium 

Plodenství Syngonium angustatum má hezkou barvu i tvar.Asi 40 druhů obývá tropy Ameriky, od Mexika až po Bolívii. Rostliny koření v zemi a šplhají na stromy, později kontakt se zemí ztrácejí a rostou epifytně. Po dřevinách se pnou pomocí příčepivých kořenů. Podobají se filodendronům, ale poznáme je podle žilnatiny: syngonia ji mají síťovitou, kdežto filodendrony souběžnou. Občas i v našich bytech kvetou, toulec je vytrvalý a chrání většinou svítivě červené bobule. Syngonia jsou jedovatá, stonky i listy obsahují bílý latex.

Nejčastěji (už asi 150 let) se pěstuje Syngonium angustatum. Mladé listy zdobí stříbřitá nebo bílá kresba podél nervů – skoro každý semenáč je jiný. Dospělé znožené listy se skládají až z 11 lístků, čepele dorůstají i 40 cm. Kresba zůstává, ale šedne a matní. Prodejci používají často název S. albolineatum a nabízejí množství kultivarů panašovaných bíle (‘Ruth Fraser’) nebo žlutě (‘Green Gold’). Úzkolisté a barevné hybridy S. angustatum a S. podophyllum se nabízejí pod názvy ‘Copper’, ‘Patricia’ nebo ‘Red Maya’ (tato forma je v mládí sytě růžová, později však šedne a je třeba ji stále obnovovat).

Pěstování syngonií patří k nejsnadnějším. Rašelinový substrát pro pokojové rostliny zcela vyhovuje, do mísy upevníme mechový sloupek nebo tyč obalenou kokosovým vláknem, po níž se bude rostlina popínat. Teploty by neměly klesat pod 18 °C. Místo volíme spíše stinné, úpal je zcela nežádoucí. Zaléváme pravidelně po celý rok.

Philodendron (česky filodendron)

Philodendron mamei vyžaduje větší stín. Roste velmi pomalu a nedosahuje velkých rozměrů. Jeho listy, stejně jako všech ostatních filodendronů, obsahují šťavelan vápenatý. Vyvarujte se proto kontaktu se šťávou vytékající z poraněných míst, může způsobit kožní a oční záněty.Rod zahrnuje 700 až 1 000 druhů rozšířených v tropické Americe – od Mexika a Karibiku až po Bolívii. Rostou (od nížin do nadmořské výšky 2 000 m) v deštných i mlžných lesích, také ve světlých křovinách nebo v bažinách a na březích řek. Filodendrony jsou liány nebo přisedlé epifytní růžicovité byliny, nechybí ani stromkovité formy se silným kmenem a vrcholovým chocholem listů (pěstuje se například P. bipinnatifidum). Listy mají protáhlé, hladké, bradavčité nebo porostlé žláznatými chlupy (Philodendron verrucosum), u jednotlivých druhů se velmi liší tvarem i velikostí, od drobných po velmi rozměrné. Juvenilní a dospělé listy se často tvarově dramaticky liší – v prodeji jsou téměř vždy rostliny nedospělé. Květenství vyrůstají v paždí listů. Plodem jsou velké masité bobule, které chutí trochu připomínají banány. 

V našich bytech se nejčastěji pěstuje Philodendron hederaceum pod synonymem P. scandens. Je to liána se slabým stonkem a široce oválnými zašpičatělými listy se srdčitou bází. Philodendron erubescens má čepele listů dlouhé 20 až 40 cm, leskle zelené nebo načervenalé, řapíky a stonek jsou purpurové. Jemný P. elegans má čepel dlanitě zpeřenou s úzkými úkrojky, statný druh P. bipinnatifidum tvoří jako ruka silný kmen pokrytý jizvami po opadlých listech a má obrovské, dvakrát zpeřené listy. Nádherný druh P. verrucosum má 30 až 75 cm dlouhé lesklé čepele s tmavšími skvrnami mezi světlejší žilnatinou. 

Filodendrony jsou mírně jedovaté. Nebezpečné jsou zvláště pro kočky a jiná domácí zvířata, byly ale zaznamenány i smrtelné otravy dětí. Pěstují se stejně jako syngonia.

Rhaphidophora celatocaulis se hodí do větších vitrín, terárií a k vodním nádržkám, kde má dostatečnou vzdušnou vlhkost.Rhaphidophora 

Rod Rhaphidophora zahrnuje asi 120 druhů rozšířených v nížinných deštných lesích Asie od Indie po Austrálii, ale i v tropické západní Africe. Přežívají i velmi nepříznivé podmínky. Listy jsou buď „monsterovitě“ dělené, nebo jednoduché, kopinaté. Juvenilní forma bývá dost odlišná od dospělých rostlin. Poměrně běžně se pěstuje R. decursiva s hluboce členěnými čepelemi listů dlouhými až 70 cm a R. korthalsii podobných rozměrů i vzhledu. Velmi pěkný druh je R. celatocaulis z Bornea, s listy přitisknutými k povrchu skály, zdi nebo stromu, po nichž se popíná. 

Pěstování je velmi snadné, liány vyžadují stín a hodně vydrží. Stačí jim jakýkoli rašelinový substrát, trvale pokojová teplota a pravidelná zálivka. Některé druhy vyžadují vyšší vzdušnou vlhkost, běžně pěstované druhy však snesou bytové podmínky bez potíží.

Znáte Pothos?

Jméno „potos“ pěstitelé pokojovek i zahradníci vyslovují poměrně často, ale málokdy úplně správně. Rod Pothos je sice v jihovýchodní Asii běžný, v Evropě ho však nenajdete ani v mnohých botanických zahradách. Asi 60 druhů je rozšířených v Asii, severní Austrálii a na pacifických ostrovech. Jsou to liány s poměrně drobnými a zajímavými listy s plochým řapíkem a viditelně oddělenou čepelí. Mají velkou perspektivu do budoucna, protože dobře snášejí sušší vzduch interiérů. Pěstují se stejně snadno jako ostatní aronovité liány.

Scindapsus 

Scindapsus pictus se běžně prodává a pěstuje v bytech.Celkem 35 druhů roste od Indie na východ a jih po pacifické ostrovy a severovýchod Austrálie. Popínají se po stromech či skalách v tropických deštných nebo monzunových lesích, někdy dorůstají obrovských rozměrů. Juvenilní listy se tvarově velmi liší od dospělých. V bytech většinou v nedospělém stadiu zůstávají. Čepele mívají celokrajné, srdčité, oválné až úzce kopinaté, u některých druhů hezky skvrnité. Běžně se nabízí Scidapsus pictus ‘Argyraeus’ s nesouměrnou stříbrně skvrnitou čepelí. Roste skvěle nejen volně v bytě, ale i v teráriích. 

Scindapsy jsou jedovaté, alergiky však nedráždí. K pěstování zcela postačí kupovaný substrát pro pokojové rostliny, můžeme přidat perlit nebo písek. Do nádoby upevníme opěrnou tyč nebo konstrukci. Teplota by neměla celoročně klesnout pod 18 °C, vyšší je vhodnější. Mladší rostliny snesou hlubší stín, dospělé potřebují více světla. 

Epipremnum pinnatum je možná nejznámější pokojovou rostlinou.Epipremnum

Asi 15 druhů roste v jihovýchodní Asii, ale ve správných jménech se vyznají jen opravdoví specialisté. Přímo školním příkladem je obecně známý a běžně pěstovaný druh Epipremnum pinnatum, který byl několikrát přejmenován. Pro běžného pěstitele stačí vědět, že v kultuře je několik panašovaných forem E. pinnatum ze Šalamounových ostrovů. V bytech listy zůstávají celistvé a drobné, v tropech dorůstají půlmetrové délky a čepele se podobají monsterám. Pěstování patří opět k nejsnadnějším, jistě dobře znáte kanceláře, kde roste po dlouhá léta ve sklenici s čistou vodou. Výsledkem jsou však drobnolisté „hladové“ formy, které se správně pěstovanými a živenými rostlinami nesnesou srovnání.

text a foto: Romana Rybková, Botanická zahrada v Praze-Troji