Káva, čaj, kakao a coca-cola nás již dlouho provázejí životem, a proto se zdají všední a obyčejné. Ve shonu běžného dne není čas uvažovat, které podivuhodné rostliny nám poskytují nápoje, se kterými snídáme, svačíme, obědváme nebo večeříme. Některé se také pěstují i jako pokojové keříky. 

Slavnostní i každodenní atmosféře patří pití kvalitních čajů. Může se stát dokonce i domácím rituálem. Inspirací nám mohou být staré čínské legendy. Jedna z nich praví, že jednoho večera roku 2737 před naším letopočtem seděl císař Šen-nung u ohniště a převařoval si vodu na pití. Do ohně přikládal čerstvé větvičky stromů, které rostly kolem, a jejich ožehlé listy se vznášely v horkém vzduchu a zvolna klesaly. Napadaly i do vařící se vody. Císař je nejprve chtěl vylovit, ale když ucítil vůni, která z kotle vycházela, ochutnal. Podivil se osvěžující chuti, kterou způsobilo několik zelených lístků plovoucích v nápoji.

Opojení čajem

Květy čajovníku jsou široké 2–3 cm a vždy bílé. Nejlépe kvetou rostliny vyletněné venku na zahradě, které projdou obdobím podzimního poklesu teploty pár stupňů nad nulou.Stará čínská legenda líčí císaře jako skutečnou historickou osobnost, ovšem dosti přikrášlenou během věků. Faktem je, že pití čaje bylo nejdříve výsadou císaře a čínské šlechty a teprve v desátém století se stal každodenním nápojem i venkovanům. Zásluhu na tom nepochybně mají i tehdejší špatné hygienické podmínky, které nutily obyvatelstvo pít převařenou vodu – a čajové lístky znamenaly značné zpříjemnění denního nápoje.

Pro císaře a jeho dvůr se vyráběl takzvaný „žlutý čaj“. Pěstoval se na pouhých 46 plantážích a jeho jemné, ještě nerozvinuté lístky se sbíraly za ranní rosy. Sběračky tohoto čaje se musely každý den koupat a listy trhaly za zvuků bubnů v rukavičkách a pod dohledem úředníků. V době sklizně nesměly pojídat ryby a podobná jídla, aby jejich dechem vůně čaje neutrpěla.

Čajovník (Camelia sinensis) lze pěstovat i jako pokojovou rostlinu, sazenici lze sehnat v internetových obchodech nebo na burzách a výstavách. Velikosti není třeba se obávat, keříky se dají zaštipovat a tvarovat jako bonsaj. Požadavky má podobné jako kamélie – tedy vysoká vzdušná vlhkost, časté větrání a v zimě nižší teploty, kolem 12 až 15 °C. Vždyť je to horský keř.

Kafíčko

Ačkoliv nejvyhlášenější kávové plantáže leží v horách tropické Ameriky, domovinou je kávovník na africkém kontinentu. Málokdo ale ví, že existuje téměř 60 druhů rodu Coffea, rozšířených v západní Africe a na Madagaskaru, a že mnohé z nich kofein neobsahují nebo jen v nepatrném množství. Ty správné druhy jsou Coffea arabica, pocházející z etiopské vysočiny, a C. canephora (známá pod synonymem robusta), domácí v pralesích v povodí řeky Kongo. Kávovník arabský je to nejlepší v kávovém světě, zrna kávovníku robusta se používají hlavně k výrobě kávy instantní.

Kávová historie není tak dlouhá ani poetická jako čajová. Etiopští domorodci sice účinky kávy znali, ale sbírali jen zrna planých keřů. Šlechtit a vybírat kvalitní plody začali až Arabové kolem roku 1250, kteří kávu postupně zavedli jako hospodářskou plodinu a rozšířili po světě.

První kavárny na evropském kontinentu vznikly v Cařihradě roku 1554, ve Vídni byla kavárna otevřena v roce 1685. V Praze prodával první kávu arabský obchodník Georgius Deodatus Damascenus, nejdříve na ulici ve svém arabském oděvu naléval kafíčko kolemjdoucím a donášel i do domů, v roce 1714 pak na Malé Straně nedaleko Mostecké věže zřídil první stálou místnost pro nalévání kávy.

Protože káva dovážená koňskými povozy byla drahým luxusem, nahrazovala se zčásti nebo zcela mnoha levnějšími surovinami. Naše praprababičky znaly kávu z cikorky (z upražených a rozemletých kořenů čekanky), kávu fíkovou (z pražených mletých fíků), kávu sladovou z ječného sladu, žaludovou, kávu z kozince, kassie, z vlčího bobu nebo z hlízek šáchoru jedlého.

Kávovník (Coffea) se dá pěstovat velmi snadno i jako pokojová rostlina, protože není náročný na teplotu ani vzdušnou vlhkost. Vyhovuje mu i přistínění v interiéru, snáší sušší vzduch i trvale pokojovou teplotu. Pěkné bohužel bývají jen mladé rostliny, protože při občasném vyschnutí nebo vyšší teplotě začnou listy odspodu opadávat a většinou se oschlý vzhled již nepodaří napravit. V bytě kávovník běžně kvete i plodí. Semena však chuťově nebývají nic moc – tropické klima, která kávovým zrnům dodá aroma, doma prostě nenapodobíte.

Plody kávovníku mají kouzlo nejen chuťové, ale i estetické. Rostliny plodí i v bytových podmínkách, stromek potřebuje asi tři roky, než dospěje a vykvete.

Kakao – nápoj bohů

Když připluli španělští dobyvatelé do Mexika, byl cacauatl jednou z nejlepších věcí, na něž narazili. Indiáni kakao znali už od 5. století a drcené boby v medové vodě byly oblíbenou pochoutkou. Mayové pili čokoládu v pro nás nezvyklé úpravě – nápoj kořeněný vanilkou a chilli papričkami, popřípadě i zahuštěný kukuřičnou moukou. U dvora se běžně přidávala drcená semena oreláníku a kakao tak získávalo ceněnou rudou barvu.

Kakao bylo nápojem bohů, a proto bylo vyhrazeno pouze vládnoucí vrstvě. V době největšího rozkvětu mayských měst semena sloužila i jako platidlo. V kakaových bobech se vybíraly daně v mnohých zemích Střední Ameriky, v Kostarice až do 19. století.

Kakaovník kvete přímo z kmene a ze silných větví, kvítky jsou drobné, ale při bližším pohledu velmi hezké. Kvetou i hodně mladé stromky, vysoké sotva 2 metry.Kakaovník (Theobroma cacao) je krásný nízký strom s asi 30 cm dlouhými oválnými listy, při rašení sytě červeně zbarvenými. Kvítky vyrůstají na kmenech a větvích jednotlivě nebo ve svazečcích již čtvrtým rokem po výsevu. Plodem je asi 30 cm dlouhá oválná bobule, s barvou od světle žluté až po temně fialově rudou podle odrůdy. Semena, tzv. kakaové boby, obaluje míšek, který má příjemně nakyslou chuť. Výroba kakaa je poměrně složitý proces počínající několikadenní fermentací, při níž se usmrtí zárodek vysokou teplotou a kyselinou octovou. Pokračuje sušením a končí pražením.

Kakaovník sice lze pěstovat doma, ale stromek má tak vysoké nároky na vzdušnou vlhkost a vysokou teplotu, že je splní jen skleník nebo atrium s vyhřívaným domácím bazénem. Potřebuje klima „jako v prádelně“ a velmi špatně snáší i obyčejné vyvětrání v chladných měsících, v teplotách nižších než 15 °C většinou velmi rychle odumírá. Raději se na něj běžte podívat do botanické zahrady.

Coca-cola = Erythroxylon coca + Cola nitida

Coca-cola je prý druhé nejznámější slovo na světě. Symbol Ameriky a západního životního stylu. Historie receptu je dobře známá, původní nápoj, který se poprvé začal prodávat 8. května 1886, skutečně obsahoval kokain a kolové oříšky. Návykový opojný vývar z koky byl v roce 1929 zakázán a dnes už si málokdo uvědomí, kde se to slavné jméno vzalo.

Koka je důležitá pro domorodé indiánské národy v Peru a Bolívii. Kmeny Aymara a Kečua žijící ve vysokých nadmořských výškách And dodnes žvýkají její listy jako povzbuzující prostředek zlepšující dýchání a zahánějící únavu a hlad. V malé koncentraci původní coca-coly nebyla společensky nebezpečná.

Koka (Erythroxylon coca) je velmi pěkný keř se svěžími světle zelenými oválnými listy. Kvete po většinu roku sotva centimetr širokými, světlezelenými květy. Plody jsou krásně červené, jen asi 0,5 cm dlouhé. Pěstování doma však nelze doporučit.

Kola tak omamná a nebezpečná není, na tržištích Afriky a Madagaskaru se s hromádkami plodů a čerstvých kolových semen setkáte běžně. Oříšky se žvýkají nejen jako povzbuzující prostředek, ale i jako afrodiziakum a při různých náboženských obřadech, takže na odbyt jdou velmi dobře.

Kola (Cola nitida) sice dorůstá v tropech velikosti statného stromu, jako mladý stromek se však dá pěstovat i v bytě. Kvete již jako dvoumetrová rostlina. Semena se dají koupit v internetových obchodech.

Plody a semena koly nejsou v Evropě příliš k vidění, pěstují je hlavně botanické zahrady. Jsou dost velké, celý plod má délku asi 10 cm.

Text: Romana Rybková, Foto: Romana Rybková, Shutterstock.com

logo MessengerPoslat Messengerem