Domácí skalka může mít mnoho podob. V mnohých evokuje vzpomínky na letní cestování či zážitky z nádherné horské přírody. Důležitý je ovšem správný výběr sortimentu a prostorové možnosti. Stále častěji se objevují i kombinace skalky a vřesoviště.

Dobrý výběr je vždy základem úspěchu. Skalničky jsou sice poměrně odolné, ale nemusí se jim líbit všude. Zvláště pak přivezete-li je ze zemí s teplejším klimatem. Vždy je dobré konzultovat své záměry s odborníky. Romana Rybková z pražské botanické zahrady dokonce varuje i před informacemi na internetu a v knihách: „Vždy si dejte pozor na autory – pokud je to Angličan nebo Holanďan, rady osvědčené v teplejším klimatu nebudou na vaší zahrádce fungovat. Nicméně Česko je velmocí skalničkářů, takže příslušné literatury určitě seženete dostatek,“ dodává. Také u kombinace skalky a vřesoviště doporučuje promyšlený postup, chcete-li se opravdu těšit z krásné domácí horské krajiny.

Co lze doporučit k pěstování 

Zejména drobné nízké plamenky, které se rychle rozrůstají do šířky a vytvářejí rozlehlé polštářovité porosty. Kvetou bohatě v dubnu až červnu, v barevné škále od bílé a světle růžové přes sytou růžovočervenou a modrofialovou až po temně purpurovou, některé odrůdy bývají dvoubarevné s očkem.

Rod pochází ze Severní Ameriky, kde roste řada druhů, ve skalkách se nejčastěji pěstují dva: plamenka šídlolistá (Phlox subulata) a plamenka Douglasova (Phlox douglasii). Vyžadují dostatek slunce a písčitou nebo kamenitou půdu, která dobře odvádí vodu z kořenů: „Podobné požadavky má domácí tařice skalní (Aurinia saxatilis). Její zlaté trsy jsou viditelné na dálku a v dubnu ozdobí i skály kolem Vltavy, půjdete-li na procházku na Vyšehrad, nemůžete ji přehlédnout,“ pokračuje Romana Rybková.

Keříky s dřevnatým kmínkem dorůstají asi půlmetrové výšky. Kořeny se zachytávají ve skalních spárách mezi kameny a kromě plného slunce nemají dalších nároků. Je to ideální druh do suchých zdí a skalek ve svahu, ale na rovinatém terénu je třeba kontrolovat vlhkost půdy. Pěstuje se i zakrslý kompaktní kultivar, který se hodí do skalek v keramických nádobách na oknech a balkonech.

Tařice se kombinuje s blízce příbuznou, modrofialově kvetoucí tařičkou (Aubrieta) a mnoha různými druhy a odrůdami lomikamenů (Saxifraga). Existuje více než 300 druhů (a kultivarů ještě více) a všechny jsou pěkné. V přírodě se s nimi můžete setkat v nížině i v horách, obývají Pyreneje, Alpy, Apeniny i Karpaty, několik druhů roste i u nás.

K nejoblíbenějším patří drobné lomikameny skupiny Porophyllum. Jejich stálezelené listové růžice se rozrůstají do hustých bochánků s mimořádně velkými barevnými květy. V přírodě obývají vápencové skály, a proto se nejlépe pěstují na travertinových kamenech. Jsou to vynikající skalničky do nádob, přestože jejich pěstování není úplně jednoduché, nemají rády plné slunce, ale spíše mírný polostín a jejich kořeny nesmí zcela vyschnout (samozřejmě škodí i přílišné vlhko). Kultivary bývají odolnější než původní botanické druhy.

Trsy nenáročné tařičky (Aubrieta) se časem rozrostou do rozsáhlých porostů, které v dubnu skalku změní na barevný koberec.

Ploché skalky v rovném terénu

V rovině se bude dařit trávničce přímořské (Armeria maritima). Patří k nejskromnějším druhům, nevyžaduje téměř žádnou péči a ochotně kvete. Vyhovuje jí chudá, štěrkovitá vysychavá půda na prudkém slunci. Více vynikne nápadnější hllaváček jarní nebo některý z hořců, jejichž velké, výrazně barevné květy nelze přehlédnout. Hlaváček jarní (Adonis vernalis) je naším domácím druhem, zlatě kvetoucí trsy lze obdivovat například na Pálavě nebo v Českém středohoří. Pokud mu vyberete vhodné místo, rozhodně vám udělá radost a ochotně pokvete.

S hořci je to dle Romany Rybkové trochu složitější, je to rozsáhlý rod obsahující něco mezi 700 až 800 druhy. Jsou mezi nimi hořce jednoleté i vytrvalé, různé velikosti (od 5 cm až po dvoumetrové) a různých nároků (od nížinných druhů až po velehorské, od suchomilných až po bažinné). Většina kvete modře, ale existují i hořce kvetoucí bíle, žlutě nebo fialově.

Kombinace skalky a vřesoviště 

Skalky a vřesoviště se staly módním hitem. Romana Rybková však varuje, že se mohou vhodně doplňovat pouze za určitých podmínek: „Vřesy a vřesovištní rostliny nejsou skalničky, mají úplně jiné požadavky,“ upozorňuje a nabízí možná řešení: Je třeba pracovat s propustnou půdou s kyselou reakcí a pro osázení vybrat pouze druhy milující takováto stanoviště. Mezi kyselomilné rostliny patří všechny druhy vřesů a vřesovců, například kalmie, libavky, brusnice, pierisy a pěnišníky, které lze doplnit vhodnými jehličnany, trávami a trvalkami. Důležité je, aby vřesy a vřesovce nebyly zastíněné, pokud možno bez přímého opadu listí. V kompozici se hodí na volná, slunná místa, teprve pak v pozadí umístěte vyšší dřeviny.

Různé odrůdy vřesovců kvetou v rozdílnou dobu, výsadba tak během sezony několikrát změní barvu.

Důležitý je celkový koncept i samotná stavba skalky a vřesoviště. Pomoci může zahradní architekt či vlastní fantazie. Krásné kompozice vznikají většinou velkorysou výsadbou vřesů nebo vřesovců v jednolitých plochách nebo ve skupinkách mezi kameny. Tak nejlépe vyniknou barvy květů či listů. Aby se vřesoviště více podobalo přirozenému společenstvu, lze oživit kompozici sloupovitými jalovci či přidat trsy okrasných trav.

V pozadí lze chránit výsadbu vyššími jehličnany a celou kompozici uzavřít břízami s bílými kmeny, stromovitými hlohy nebo jeřáby ptačími. Vřesovištní skalky se dále zdobí zakrslými borovicemi a smrčky, kručinkami, janovci, čilimníky, stálezelenými dřišťály a také trávničkou, kociánkem, mateřídouškou, rozchodníkem, ožankou nebo pavincem vytrvalým.

Pokud toužíte po specifickém vzhledu vřesovištního společenstva v oblastech se zásaditými půdami, radí zkušení zahradníci vysadit vřesy a vřesovce spolu s malými vřesovištními rostlinami, například dabéciemi, pernétyemi, kasiopemi do nádob s upraveným substrátem. Na zahradách s přirozeně kyselými půdami vylepšíte budoucí záhon či skalku pískem, rašelinou, listovkou a jejich povrch kůrou. O malé vřesovištní keříky je nutné pečovat každoročním sestřihem. Hluboký střih u druhů kvetoucích v létě se provádí od poloviny března do poloviny dubna, u druhů kvetoucích na jaře se střihem počkejte na polovinu května.

Náš tip

Do zahrad lze vysadit odrůdy vřesovce pleťového, vřesovce čtyřřadého a také méně mrazuvzdorného vřesovce těkavého nebo vřesovce popelavého a jejich křížence. Teplomilné subtropické vřesovce lze také koupit jako podzimní okrasu do truhlíků. Z obrovského množství druhů se pěstují nejčastěji kultivary druhu Erica gracilis. Jsou nízké, pokryté stovkami drobných květů v růžových a fialových odstínech. V posledních letech se začaly dovážet půvabné odrůdy E. longifolia s trubkovitými korunami o délce přes 2 cm, barevně neobyčejně variabilní – od čistě bílé, světle růžové, lososové a žluté po purpurovou a zelenou. 

Text: Vlastimil Růžička, Foto: Autor a Romana Rybková, Botanická zahrada Praha

logo MessengerPoslat Messengerem